Když dítka při hře vidím,
já často přemítám,
co já na náhrobní svůj
kámen si vyrýt dám.

Snad něco noblesního:
TAK TEĎ UŽ JE TO MAT?
KONEČNĚ V NEKONEČNU?
LIDÉ, MĚL JSEM VÁS RÁD?

Kdekdo by si pak upliv\\\'
před šutrem parádním.
Na co si tu kdo hraje?
v bejváku posledním.

Dítky ručkama tleskaj
běhají kolem mne.
Na hrob se možná hodí,
to co je dojemné.

Jakpak by vypadalo:
TATÍČKU, KAM JSI ŠEL?
OPUŠTĚNI TU PLÁČEM?
TY JSI TO NESLYŠEL?

Ach, to by bylo srandy!
Takové nesmysly!
Pomník jen pro legraci
bych takhle vymyslil.

Děťáka nahlas kříčí
jak malé šelmičky
já marně hledám nápis
třebas jen prostičký:

ZAŠLO\\\'S NÁM, SLUNKO NAŠE!
ZEMDLELA RUKA JIŽ!
DOTLOUKLO SERDCE PLAŠE!
TEĎ ODPOČINOUT SMÍŠ!

Píšou se - pravda- na hrob
lecjaké bláboly.
Mrtvým je to však jedno.
Ty už to nebolí.

Z kamene náhrobního
reklamní cedule
málo je ku prospěchu
osobě zesnulé.


I ty smradi mě serou
co tu furt vřískají
už si odpínám řemen,
a teď mě poznají!