Úvod
Úvod
Kde nás najdete
Novinky
Novinky
Šachové novinky
Ubytování
Akce
Knihovna
Umělecká tvorba
Faktografie
Šachy
Aktuality - Šachy
Velmistr odpovídá ...
Portál pro rozhodčí
Fórum
Spolupracovníci
Tréninkové materiály
Úspěchy ŠK Strmilov
Korespondenční Šach
Problémový Šach
Kontakty
Odkazy
Pikomat
PraSe




Přihlásit se
Řev umírajících motýlů
Míra z brlohu krnovského
Stál u okna. Bylo již dávno po půlnoci. Skrze mlhavý závoj horkých slz,
které v tichých zvonivých kaskádách kopírovaly obrysy jeho těla, hleděl s
nepřítomným výrazem na protější tmavý obrys, dávající tušit hustě zalesněný
kopec. Na vrcholu kopce se pyšně vyjímal nádherně osvětlený kostel. Vypadal
příliš neskutečně, jakoby pohádkový přízrak v šedivé realitě. Tento výjev
kouzelné scenérie byl skutečnou dominantou města. Záře hvězd ve stínu jeho
krásy bledla závistí a tak jen měsíc, ten mistr převleků, a netopýři mu
dělali důstojnou společnost. Andělé noci, říkal s oblibou okřídleným myším,
tolik obestřených pláštěm mystického tajemna. Mnozí lidé se jich dodnes
bojí a přisuzují jim nejrůznější upíří zločiny. A snad ze strachu, nebo a
to je daleko horší, z pouhopouhého nepochopení anděly noci zabíjejí. Ano,
to je jim nejvíce podobné. Zabít, zničit, pošlapat vše, co je hmotné a
zničit lze. Ale myšlenky, ty malé nositelky svobody, zabít nemohou. Byť se
o to všemožně snaží a čím hlubší je tvá víra, tím zuřivější jsou jejich
postoje. Lidé, ach lidé! Již jen toto slovo v něm vyvolávalo pocity
žaludeční nevolnosti a nutkání zvracet. Ano byl jedním z nich. Bohužel.
S hořkostí si uvědomoval svůj podíl viny za každodenní hříchy údajně
rozumných bytostí. Dlouho, opravdu dlouho se snažil bojovat s lidskou
omezeností a pokoušel se změnit svět k lepšímu.
Setkání s oním starcem mu otevřelo oči poprvé. Ten moudrý starý muž v něm
probudil sílu, o jejíž existenci neměl nejmenšího tušení. Ten den našel
smysl svého života. Rozdávat poselství lásky mezi lidi, věnovat jim svou
víru a energii, odpouštět jim jejich chyby, pramenící z nevědomosti. Neboť
i ten nejhrůznější zločin je páchán z nevědomosti. Věřil v to.
Věřil v to několik let a všechny ty roky žil v hlubokém duševním míru. Až do
dne, kdy mu došli všechny síly, které sám považoval za nevyčerpatelné. V
jeho duši se náhle rozhostilo pusto a prázdno. Veškerou svou energii rozdal
a jemu samotnému nezůstalo nic. Marně se dovolával pomoci. Ti, pro které
žil a za které by dýchal, najednou nevidí a neslyší. Zaslepené oči sobeckou
touhou po vlastním štěstí. S hrůzou si uvědomil, že tomu tak bylo vždy.
Celou dobu ho zneužívali. Stále jen něco chtěli. Filipe, prosím, udělej pro
mne tohle, skoč támhle, půjčíš mi to a sežeň ono, že jo. Sám po nich nic
nechtěl. Žil ve skromnosti, bez touhy po statcích a přepychu. Kamkoliv v
poslední době šel, narážel na bariéru lidské sobeckosti, lhostejnosti a
falešnosti. Všem těm na první pohled bezúhonným viděl do duše a obnažená
skutečnost jejich charakterů jej frustrovala a přiváděla k myšlenkám, že
mezi ně vůbec nepatří.
Často se stávalo, že seděl v přeplněné místnosti a přitom se tam cítil sám.
Jeden druhého přesvědčoval o velikosti svého srdce a přitom neměli ani
tušení, co symbol Láska doopravdy znamená. On to již věděl. Poznal Lásku v
mnoha podobách. Ale ta tupá síla mu brala zbytky energie. Seděl tam vlastně
jen svou fyzickou přítomností. Jeho nehmotná duše se nespoutaně vznášela v
zahradách Morpheových, v místě nejkrásnějších snů a jen těžce vždycky
snášela návrat do reality. Smutek m rozdíral srdce a zanechával zkrvavené a
hluboké šrámy na jeho duši. Jak jen to ten stařec říkal? Ne, teď lhal sám
sobě, neboť to věděl moc dobře. Kontakt s nějakým společenstvím má být
obohacením osobního prostoručlověka, který však nesmí být těmito kontakty
omezován. Bůh ví, že ten svatý moudrý muž měl pravdu. Stejně jako ve všem,
co Filipovi to odpoledne řekl. Vlastně si to slunečné odpoledne vybavoval
často a přemítal, zda-li dostal uspokojivou odpověď na všechna již dávno
vyřčená "Proč?".




*****************************************

Unaven několika hodinovým plahočením po lesních stezkách, vyšlapaných po
desetiletí kopýtky plachých srnek i vzpurných srnců, posadil se, jak
myslel, na chvíli do trávy, pozoruje přitom dovádějící trojici čarokrásně
duhových motýlů a naslouchajíc ptačímu koncertu Óda na život. Trojice
duhových přízraků si jej nevšímala dováděla mezi kytkami. Vznášeli se,
kličkovali a spouštěli se střemhlav do květinových síní matky přírody.
Lehkomyslně a šťastně, pomyslel si Filip, tohle by lidé nedovedli, už jen
proto, že nemají křídla.
Zahleděn do zásnubního tance barevných akrobatů ani nepostřehl, že se vedle
něj posadil starší muž, až jej vylekala otázka: �Závidíš jim tu možnost
létat?�. Překvapeně pohlédl na cizího návštěvníka, který zcela odhalil
jeho skryté myšlenky. �Nedivím se Ti, nejsi první ani poslední, kdo by
chtěl mít křídla. Kdysi jsem po nich také silně toužil. Dnes již vím, že
nejsou důležitá k tomu, abys mohl létat. Myslím, že to dokážeš i bez
nichž. Slova toho starce zněla pomateně a Filip jim nerozuměl, avšak
zabarvení jeho hlasu mělo hypnotickou moc klidu a přesvědčení, že byl
nucen naslouchat. Všimnul si přitom obličeje toho muže. Bylo zvláštní,
�e ačkoliv vlasy prozrazovaly velmi vysoký věk kmeta, jeho obličej byl
hladký jako tvář mladého člověka. Ani stopa po vráskách patřících jako
ozdobné šperky k lidskému stáří. �Nehledej zbytečnost, chlapče. Lidská
du�e je úrodnou půdou pro rozsévání semen trýzně. Tvá mysl je obna�ená
jako rozečtená kniha, jako dveře, jimi� denně prochází�. Ve chvíli, kdy
nalezne� svůj vnitřní mír, přestane� stárnout. Tvá du�e dostane křídla
okterá tolik stojí�. Uvidí� věci neviditelné a ucítí� pocity, které jsou
obyčejným smrtelníkům odepřeny. Ta cesta je klíčem ke snům, k zrcadlu těch
nejpodivněj�ích obrazů.� Ka�dá věta, ka�dé slovo toho veterána lidských
příběhů prohlubovalo ve Filipovi nedefinovatelný pocit vzru�ení. � Nauč
se lidem rozdávat své srdce, je tolik velké, �e se do něj vlezou lidé z
celého světa, v�echna zvířata i rostliny a je�tě Ti tam zůstane místo,�
usmál se staře, �je to Tvůj úděl. Já jsem příli� starý a brzy zemřu. Ale
ty mů�e� spoustu let obdařovat lidi svým úsměvem a láskou.� �Ale co kdy�
někteří lidé nebudou chtít přijmout mé poselství?� zeptal se ji� zcela
pohlcený Filip. �Pamatuj, �e konflikty nevznikají z rozdílných názorů,
nýbr� z toho, �e jeden chce druhému svůj názor vnutit. Nesna� se proto
lidem svou lásku vnutit. Jen ji nabídni. Ka�dý si vezme tolik, kolik
uvá�í. Někdo hodně, jiný méně, někteří �ádnou. Jde o svobodné rozhodnutí.
� �Ale má to nějaký smysl?� Starcovy jantarové oči pohlédly upřímně do
Filipových očí a jeho následující slova se vypalovala do Filipovy du�e:
�Smysl představuje zisk v situaci ztráty. Motivace představuje sílu na�í
vůle a vůle vy�aduje smysl. Ten, kdo pojme své utrpení jako určitou
zkou�ku, v ni� se má osvědčit, jako otázku kterou mu klade osud a na ni�
má najít správnou odpověď, ten nikdy na své utrpení nebude pohlí�et jako
na zcela nesmyslné. A nebudu Ti nic nalhávat, to utrpení přijde mnohokrát.
V momentech, kdy vydá� ve�kerou svou energii, ztratí� magickou moc
pohlí�et na svět jinak a Tvůj zrak bude vystaven holé realitě lidského
bytí. Ne� opět obnoví� své síly, bude� trpět smutkem a zoufalstvím. Ale
právě ono spolu s Láskou Tě donutí postavit se tomu, načerpat nové síly a
pokračovat Budou dny, kdy nebude� moc lidi kolem sebe vystát a kdy Ti
nebudou rozumět, jeliko� jim není dáno vidět svět z pohledu druhého
člověka, tak, jako to doká�e� Ty.� Filip náhle pochopil, �e tato slova
si bude pamatovat celý �ivot. Av�ak představ nezměrného utrpení v něm
vyvolávala paniku a tak se zeptal: �Je vůbec to utrpení nutné?� Odpověď,
které se mu dostalo, v�e uvedla na úpravou míru. �Nepochybuj o tom, �e
je. V�dy Ti připomene, �e jsi také jenom člověk. To aby si nezapomněl,
av�ak nejen proto.Bude� obdařen darem uvědomovat si souvislosti, co�
vět�ina lidí neumí. Nicméně si je bude� uvědomovat i v nepříjemných
chvílích. Je to součást daru.� V té chvíli se na paloučku objevil mu�,
kráčel přes louku dlouhými kroky. Přibli�oval se ke skupině dovádějících
motýlů. V momentě, kdy Filip předpokládal, �e je mine, je náhle rukou
srazil k zemi a �lápl. V tu chvíli by se ve Filipovi krve nedořezal.
Chlápek zmizel v hou�tí a místo na palouku bylo náhle tak prázdné.
�Sly�í� to?� zeptal se jej starý kmet. A skutečně. Skrze vítr a zpěv
ptáků sly�el Filip tichý, ale zcela zřetelný nářek. Byl to řev umírajících
motýlů. Těch duhových motýlů, kteří je�tě před chvílí poletovali nad
loukou a vystavovali světu na odiv svá křídla. Najednou tam le�í a řvou
bolestí. Filip nikdy nesly�el motýlí bolest a najednou se mu jí dostávalo
požehnané množství. Nevěřícně zíral vytře�těnýma očima k místu mezi
kopretinami, odkud se delirium bědování koncertovalo v doposud nevídaném
mno�ství a burácející intenzitou, drtící u�i. �Zvykej si, v�echno tohle
bude� vnímat, i kdy� jiní budou klidně procházet kolem bez náznaku
tu�ení, co vnímá�. Třeba o tom jednou napí�e� knihu.� Řekl stařec a byla
to zároveň jeho poslední slova. Ano, blesklo Filipovi hlavou, bude se
jmenovat Řev umírajících motýlů. Stařec zmizel beze stopy, jako pára nad
hrncem. Filip se zvedl a pomalu došel k místu motýlího neštěstí. Přesto,
že již několik minut byli motýli mrtví, jejich řev se neustále jako
ozvěna honil Filipovou hlavou. Kapesním no�íkem vyhrabal malý hrob a
motýly do něj pohřbil. Cestou domů pak uvažoval, zda-li to nebyl jen sen.
Dlouhý a krutý sen.
Filip stál u okna a sledoval pomalé rozednění, které mělo být jeho
posledním. Myslel v tu chvíli na starce, jeho věty. Myslel na Motýly.
Myslel na svoji lásku a lidi kolem sebe. Najednou věděl, že tento východ
slunce, který se pomalu zjevoval v celé své kráse před očima, není
posledním v jeho životě. Je zase jedním z těch prvních.

�Na obzoru letí hejno černých ptáků. Peří mají slepené mou krví. Teskně
pějí a letí, vstříc krajině mých smutků. Vítejte ve mě, mí slepí ptáci,
svou lásku všechnu já Vám dám.�